O jeřabinách

Blaží mě Krušné hory v každou chvíli, v každém ročním období. Léto odešlo, podzim zlatavým zbarvením ještě šetří. A krušnohorské pódium je připraveno pro další představení.

Je nachystáno  pro  hlavní roli, kdy jak primabalerína  nastupuje jeřabina.

Různě se otáčí, tančí kolem své osy, naklání se v záblescích přírodního světla, ohýbá se v rytmu krušnohorského věčného poryvu. Nejsou to ponížené kreace . Předvádí se. Jako každá, chce aby se o ní vědělo. A není důvodů, aby ji to vadilo.

Prostě baba do nepohody. A umí to skvěle. I já se nachytal. Nechal se zblbnout.

Ale vše je pomíjivé, poté si zas na ní celý rok nevzpomeneme. Natož abychom, aspoň po očku, na ní mrkli.

Její sláva netrvá věčně, má pomíjivou krásu, pomalu opouští ji energie, nechává svou celoroční píli napospas. A plody zapadnou do nikdy nekosených trav.  Ale i tak se těšíme, že to zas zažijeme další rok.

Kéž by.

Svět není jen černo-bílý.

Dokáže  být i červeno-černo-bílý, to jen pro zvýraznění krásy jeřabin.