Ze Šebiku na Bernavu

Jak oslavit jmeniny, když v tento den světu vládne svatomartinská husa, svatomartinské víno a svatomartinské pivo? Pěší tůrou. Jelikož nejsem žádný asketa ochutnal i to posledně jmenované.

V plánu byl výjezd autobusem na Horu Svatého Šebestiána, chvíli posedět v hospůdce a pak 15km po červené turistické značce na Bernavu, čímž místní nazývají část Zákoutí, kde zkusit večerní obrázky. A poté opustit Krušné hory busem z Mezihoří.

Časový itinerář byl připraven, ne nepodobný jízdním řádům japonských rychlovlaků. Okolo čtvrté se na Bernavě objevit, pokud možno i s rychlým občerstvením na chatě Bernava u krásně hodné a hodně krásné Zlatky.

Jenže v nové hospůdce na Šebíku se líbilo, čerstvě narazili skvělou svatomartinskou 13°, k tomu se zjevili dva cyklokamarádi. To je pak dilema, když už je člověk příjemně opivněn a lehce oruměn. A představa že ho čeká výlet, kde už zná stejně každé jehličí smrčků, každý rybníček mu dává další argumenty, aby se odpoledne vrátil zpět do Chomutova busem. Navíc počasí „krásné“ krušnohorsky podzimní – fičení, mlžení. Po sluníčku ani tepla, ani světla.

A já se zvedl a odešel.

A odešel včas. Tempo bylo pohodové a navíc jsem ještě stačil navštívit chatu na Bernavě, kde rychle popil s líbeznou Zlatkou. Výhledy z Bernavy patří mezi tzv. klenoty na krušnohorském náhrdelníku.

Zažil jsem tu třeba i svítání, kdy každé slovo popisující realitu je zbytečné. Zlaté svítání na Bernavě nechť je toho dokladem.

Krušné hory se mi pak ale na Bernavě královsky odměnily. Byl to od nich krásný dárek k mému svátku.