Krušnohorská zpověď

Začínal v triku z bavlny rozevlátém. Kalhoty volného střihu z tržnice. Na nohách plátěnky. Kolo bylo dámské, bez štangle. Jen doufám, že nebylo do růžova. 

Už ani nevím. Jsou to asi čtyři pětiletky v plánování rozvinutého socialismu. Helmy snad ještě neexistovaly.

Vyšlapal, vytlačil do hor na ten první, deset kilometrů z nížiny vzdálený kopec a připadal si jak král.

Na kládách rozbalil v papírovém ubrousku sbalenou svačinu a vychutnal jak kdybych půl světa objel. Dvě půlky chleba s ještě poctivým šunkovým a máslem za levno spojené , doplňkem k tomu byla oloupaná okurka salátovka, lehce osolená, v umělohmotné krabičce uložená.

A zjistil, že za tu dřinu si vysloužil odměnu, výhledy z Krušnohoří přes vlnící se údolí až na České středohoří. A zíral, bylo to pro mne novum. Krásné objevení. Pokochal, posvačil a šup tou trasou se navrátil. Do větších akcí se nepouštěl, nevěděl kudy kam dál, nebyly satelity, chytré mapy. V těch hloupých papírových číst neuměl. Do dneška je mi záhadou že zjevil tam kde popisuji.

Zpětně vím, že se objevil nad bývalými Menharticemi, vyšlapal to přes Křimovskou přehradu okolo Špice. A ani si nevšiml, že ta přehrada je jedinečná na světě.

Jenže..

Tím se ve mne probudil adrenalin. Chtěl si něco dokázat.

A vzal to vážně. Kolo změnilo nejen barvu, zkvalitnilo , zlehčilo se , sakra zdražilo. Časem byl dán důraz na kvalitnější oblečení, zmenšila se svačina, už vlastně jen energetické gely stačily, přibývaly kilometry, ubývalo sádla, přibývalo svalů. A přestal vnímat krajinu. Jako profíci pil jen z bidonu, jen ho nezahazoval jak na Tour.

Nechápal podstatu přírody, nerozuměl Krušným horám, nepochopil co že mě donutilo poprvé tam k těm Menharticím vyšlapat.

Bůh, intuice? Sám bych rád věděl, kde člověk bere impulsy do života a chová se jinak ve dvaceti, třiceti, padesáti letech svého bytí.

A díval se jen před sebe, zdolával své osobní rekordy v kopcích. Jestli byl pro ostatní borec nevím, to neřešil, ale pořád si ukrajoval sekundy, stále se posouval, zpětně ale nevím kam…Osobákem byl Bečovák za 8:39.

Pro zvýšení výkonnosti používal závaží, kterými obepínal lýtka nejen na kole, ale při běhání.

Ten si vybral jako nejlepší možnou alternativu, abych stále zlepšoval své hranice. Ráno běh, poté kolo, neznal jedinou hospůdku po horách. Nepochopil jak si může kolař dát na kole byť jen jedno pivčo. Občas to prokládal posilovnou. Do posilovny na kole a z posilovny ještě vyšlapat si Kameničku.

Nechápal, že se dá v zimě běžkovat. Na kole šlapal i ve sněhu. Dnes si říkám jestli byl normální když na kole jezdil v minus dvaceti.

Mou malinkou výzvou bylo, když mi kamarád nevěřil, že se z Chomutova dá na bajku dojet za tři hodiny na Božák. Kombinace terén plus asfalt. Hned druhý den jsem se otestoval. Na infocentru Božáku byl za 2:51.

V paměti zůstalo, když v rámci suchého tréninku karlovarští hokejisté šlapali na kole od Nástupu na Klínovec. I z Chomutova si je při stoupání vychutnával. Po dojezdu necítil téměř žádnou únavu . To i helmu měl.

Bohužel jednou si ji nevzal, podruhé se narodil. Při sjezdu od Dieterovy štoly ke Kameničce. Jeli jsme ve dvou, parťák jel první, až pod Kameničkou na rozcestí zjistil, že chybím. Ale poctivě se vrátil. Hrůzné vteřiny..

Díky tomu se mi možná i rozsvítilo. Zjistil, že existuje ta krásná krajina, kterou se kochal nad Menharticemi na kládách. Že se kolo může odložit a začít vnímat. Odhodil závaží a rozlétl se jak pták. Jedinou, ale krásnou přítěží stal se jen batoh s foťákem.

Nikdy bych nevěřil že se budu těšit, až v dubnu rozevřou svou náruč koniklece. Z jara, až se rozhlédnu na Krušné hory z výhledů kolem Poohří jako je například Mravenčák, Lestkov, Rašovické skály, či z snad nejhezčího výhledu což je Černý vrch. Až se v červenci vytvoří růžové koberce vřesů.

V sychravém podzimním počasí si zvolil ke kolu alternativu – prachobyčejnou chůzi, túry po Kruškách. A dokonce propadl běžkám a zjistil jedno. Proč těm jim nepropadl dříve.

Pošlapat, poběžkovat si. Projít se v podzimních mlhách, poznat v tomto čase zádumčivost Krušných hor. Dát si pivčo, pokecat, nafotit si co mám rád, co se mi líbí. A pochopit Krušné hory od východu po západ. Od Moldavy po Bublavu.

Dnes vím, kdy mají u Štěpana na Blatně oevřeno, jak skvělou vaří dvanáctku Krušnohor nad Kraslicemi, že fakt má smysl se zastavit na šmakovou 13° co mají na Ryžovně.

Sakra, kde já nechal tu umělohmotnou krabičku na oloupané okurky.

Ale není důvod panikařit. Pořád si chci něco dokazovat. Ale už ne kilometry a vteřiny.

Není to vlastně zpověď, jen měl chuť něco napsat. A hlavně chuť furt žít.